BLOG – Za posledních několik let jsem mezi přáteli známá tím, že jsem měla vztahy s nestandardními partnery – obvykle sebestřednými frajery, jindy psychopaty. Není to žádná novinka. Nebylo jich sice zase tolik, ale často to připomínalo naskočení do rozjetého vlaku. Nebylo tomu však vždycky tak. V tomto seriálu bych chtěla napřed popsat, co u mne předcházelo závislým vztahům s narcistickými jedinci, nebo psychopaty.
Milostné vztahy s nějak duševně nestandardními lidmi jsou natolik delikátním tématem, že jsem se k tomu raději nikdy nechtěla přiznat. Zároveň jsem ale toužila vyjít s tím na povrch, abych dokázala, že to může potkat ženskou s nadprůměrným IQ a průměrně hezkou. Nezáleží na tom, jestli jste týrané dítě nebo pocházíte z relativně normální rodiny. Stačí, že vám „něco“ jako malé holčičce chybí – a to „něco“ potom často najdete v náručí nějakého jedince, který je buď narušený, nebo vás zanedbává.
Začala bych asi tím, že jsem neměla vyloženě špatnou rodinu nebo nějaký prapodivný život. Sice se můj otec živil jako hráč pokeru a nebyl moc doma, ale přesto byl vzhledem k svému zázemí nadprůměrně inteligentní a předal mi do života pár cenných tipů. Na první pohled rozhodně také nezapadal do společnosti, ale až později jsem si uvědomila, že to se mnou myslel dobře, i když by na něj možná seděly rysy psychopatie tak, jak je popisuje Robert D. Hare ve své knize Bez svědomí. Možná se jeho působení do mého podvědomí někam přece jenom zašouplo.
Na základce až na nějakou šikanu to bylo dobré, vystudovala jsem střední školu s maturitou, což bylo něco jako obchodka se zaměřením na informatiku. Dokonce jsem byla dva roky na vysoké se zaměřením na český jazyk a literaturu. Začala jsem psát pro studentské magazíny, sbírala jsem různé pracovní zkušenosti a nakonec jsem řadu let, tuším od 25 až do 30 let, pracovala v médiích jako redaktorka. I když ve volném čase jsem měla dalších několik přivýdělků.
Co se týká „problémových“ vztahů, ty se na mě začaly lepit až po třicítce. Možná je to tím, že jsem vztahům do té doby nepřikládala tak velkou hodnotu. Můj první partner, kterého jsem měla od 21 do 23 let, byl takový hodný chlapec. Pokud jste nezkušení a nemáte nějaké velké vztahové ambice, tak vám ke vztahu stačí hodný kluk ubytovaný na kolejích, který naoko studuje a vyčkává, až mu otec pošle další peníze. Přiznávám, že ani on nebyl úplně „normální“, protože měl Aspergerův syndrom a já jsem proti němu byla emocionálnější. Tudíž často nechápal, co po něm vlastně ve vztahu chci. Ale byla to moje první velká láska a vlastně jsme byli dva a půl roku spokojení.
Tichý introvert se dal na islám
Když jsme vztah ukončili, byli jsme ještě nějakou dobu kamarádi. Ovšem když si našel novou přítelkyni, zapomněl ze dne na den, že jsem existovala. To mě zpětně dost zasáhlo – uvědomění, že jsme se očividně za těch dohromady pět let vůbec nepoznali. Později jsem zjistila, že se dal na islám a jako bonus jeho nová přítelkyně byla asexuálka. To jsem upřímně taky nepochopila a považovala jsem za dost velkou křivdu, že mu na mně vadilo kde co, zatímco u nové přítelkyně byl ochotný akceptovat život v celibátu. Ale on byl vždycky zvláštní – říkal mi třeba, že chce mít buď přítelkyni, která bude spát doslova „s každým, koho potká“ a podvádět ho, anebo naopak skoro-jeptišku, která nebude spát ani s ním. Ale to jsem brala spíš jako takové vtipné představy.
Vzpomínám si, že jsme byli oba introverti a po rozchodu mi napsal skoro až „zákonné podmínky“, za kterých by akceptoval návrat do vztahu. Třeba že nesmím během naší pauzy spát s nikým jiným po dobu odpovídající jedné šestině délky vztahu. Měl to sepsané jako jeden požadavek za druhým a dokonce používal i paragrafové značky (§). Každopádně po našem rozchodu zapomněl, že existuju – a šlo se dál.
Vlastně se teď zpětně ani nedivím, že když jsme se rozešli, tak jsem se utrhla ze řetězu. Doslova jsem vymetala seznamky a bylo mi jedno, s kým se bavím nebo kde. Hodně dlouhou dobu po tom prvním vztahu jsem neměla potřebu žádný dlouhodobý vztah mít – a to trvalo zhruba pět let. Od 23 do 28 let jsem vůbec neměla pocit, že bych někomu něco dlužila, a vlastně jsem ani neměla motivaci mít „vážné vztahy“. I když jsem jich samozřejmě měla dost, protože jsem poznávala nové lidi a navazovala spoustu kontaktů. Byla to spíš kategorie „milenci“ nebo „známosti“. Někdy to vydrželo pár měsíců, někdy třeba rok.
Jedinou výjimku tvořil další „hodný kluk“, se kterým jsem byla dva roky. Jenže to zdání hodného kluka je vždycky jen zdání. Tiché introverty a jejich opravdovou povahu člověk pozná až časem. Někdy je to milé překvapení a někdy ne. Z dnešního pohledu pětatřicetileté ženy to beru samozřejmě jinak než jako dvacítka. Je totiž velká pravda, že s frajerem ze seznamky sice zažijete spoustu pseudoromantiky a dobrodružství, ale špatně se navazují dlouhodobé vztahy. Proto jsem vždycky nakonec skončila s nějakým tichým introvertem, který působil mile, neškodně a jako „ten hodný“. Takže jsme třeba jezdili na výlety, chodili do lesa nebo se scházeli po různých městech.
Byly to celkem poklidné dva roky a dalo by se říct, že jsem si „odpočinula od seznamek“. Ani to však nebylo ono. Sice nebyl přehnaně introvertní jako ten první, takže jsme měli relativně pěkný vztah, ale při každé neshodě prostě zavřel dveře a vrátil se za patnáct minut. Nevím, jestli to byla taktika, ale přestože někdy zafungovala, nepovažuju to za ideální řešení situace – problémy ve vztahu je totiž třeba řešit otevřeně a nahlas. Nikdy jsme si třeba nevyjasnili budoucnost a naše očekávání. Nakonec to skončilo tak, že jsme šli po ulici, já jsem se zastavila – a on šel dál. To byl vlastně konec. Byla jsem ráda, protože už dlouho jsem měla pocit, že jsme spíš sourozenci. Navíc jediná věc, která nás doopravdy rozdělovala, byla pro něj paradoxně očividně důležitější, než jsem si kdy připustila. Veganství. Po našem rozchodu si našel veganku, i když předtím tvrdil, že mu na tom tak moc nezáleží.
Začalo to postupně – jako Mám tě rád
Ukončení vztahu mi moc nevadilo, i když jsem tehdy přišla o partnera a práci v jednom týdnu. Pobrečela jsem si, ale za čtrnáct dní jsem měla novou práci a zaregistrovala se na OkCupid, což je alternativní seznamka pro různé typy lidí. Nechtěla jsem se rychle seznamovat, ale padl mi do oka dlouhovlasý programátor s roztomilým pohledem. Jako regionální novinářka jsem tehdy sledovala aktuální události, takže jsme si měli o čem povídat, i když to byl programátor. Miloval totiž cestování a vlaky, takže jsme řešili dopravní kauzy a sem tam pro mě něco vyfotil. Stali se z nás přátelé s lehkou erotickou přitažlivostí. Po čase jsem ale cítila problém – vídali jsme se půl roku až rok, než jsem zjistila, že je spíše asexuál a většina jeho bývalých byli muži. Možná to bylo tou asexualitou, ale vztah pro mě nebyl naplňující. Nakonec jsem mu řekla, že toho necháme. Nemělo to cenu.
Nebylo to jeho vinou, ale postupem času jsem se tehdy začala cítit neúplná, ošklivá a že je se mnou něco špatně. V té době jsem také natáčela videa na YouTube – povídání o psychologických zajímavostech, mé názory… Bavilo mě to, ale puberťáci a děti mi psali nenávistné komentáře o vzhledu, že jsem ošklivá apod. Přitom jsem se občas živila fotomodelingem. Nebyla jsem top modelka, ale rozhodně by se nedalo tvrdit, že jsem nějaká ošklivka. Realita je taková, že podobné hejty na internetu dostává každý. Normálně by mi to nevadilo, ale právě tehdy, když se do toho přidal neuspokojivý osobní život, se mne to začalo více dotýkat. Samozřejmě to nebyla něčí chyba, ale mé sebevědomí tím hodně trpělo a začala jsem mít dost černé myšlenky o tom, že jsem vlastně nepřitažlivá.
Pak jsem poznala kulturistu. Přechodný vztah. Tvrdil mi, že po všech těch magorech je vlastně dobře, že jsem s ním. Po víc než roční sexuální abstinenci to skončilo logicky jako flirt – bylo to celé pouze o sexu. Někdy jsem se cítila provinile, že ho jen využívám. Nakonec se ukázalo, že skutečný vztah se mnou nechtěl. Když jsme se měli naposledy sejít, zrušil bezdůvodně schůzku a bylo po všem. Až za rok jsem se zpětně dozvěděla, že se ten den dozvěděl, že mu zemřela jeho bývalá přítelkyně, která odjela do zahraničí a nikdy se už nevrátila. No, jenže on tak trochu doufal, že budou zase spolu, až se vrátí. Ona ve skutečnosti zemřela na rakovinu a prý mu to nechtěla říkat, tak raději odjela do zahraničí za rodiči, i když ve skutečnosti odjela zemřít a nechtěla, aby se trápil. Samozřejmě bych to pochopila, ale tu skutečnou pravdu mi řekl po roce. Navíc těch divných historek bylo víc.
Poselství, které jsem díky tomu obdržela ten den já, bylo naprosto jasné – ocitla jsem se neplánovaně uprostřed vztahu cizích lidí, aniž bych znala pravdu. Takže zase takové další poselství, že jsem na druhé koleji a opravdu nikomu nestojím ani za to, aby mi řekl celou pravdu. Možná to nebyla moje chyba, ale rozhodně mi to nepomohlo. Vnímala jsem vztahy jako poměrně dost důležité a vlastně mi začalo připadat, že vůbec nemá cenu se seznamovat. Možná, že opravdu seznamování nemělo žádný smysl, anebo jsem to brala až moc vážně, ale na mojí důvěře a na mých pocitech ohledně vztahů se to podepsalo.
A právě v té době jsem potkala prvního narcistického manipulátora. Nebyl nijak výjimečný – obyčejný plešatý, navíc tlustý chlap, do toho ještě bydlel na ubytovně, byl na úřadu práce a vyprávěl mi historky o těžkém dětství. Seznámili jsme se přes Facebook, kde mi sdělil, že má kontakt na mě přes komunitu kolem autismu a zeptal se mě, jestli bych s ním neprovedla rozhovor na téma autismus, který bychom pak zveřejnili jako osvětu.
Napsal to tak, jako kdyby ho za mnou poslala nějaká komunita. Měli jsme spolu dva rozhovory – jeden o jeho údajném těžkém životě (ve skutečnosti smyšleném), druhý jako přednášku o autismu. Celou dobu byl přesvědčený, že autismem trpí. Ve skutečnosti šlo spíše o projevy narcismu, který se může projevovat i narcistickými bludy a jakousi emoční strnulostí – možná proto si tyto projevy spojoval s autismem.
Ty naše osobní rozhovory jsem nikdy neuveřejnila, protože jsem uvěřila tomu, že nemá žádný problém. Že za všechno mohou ti druzí.*
*To byl důvod, proč jsem si nedržela žádný odstup, a následně jsme navázali osobní vztah. Neměla jsem před sebou chodící poruchu. Měla jsem před sebou sympatického chlápka. Dokonce i po studiu odborné literatury naprosto věřím, že ani dnes bych nedopadla jinak. Jak říká Robert D. Hare: Psychopatům stále znova a znova uvěří i skuteční odborníci jako jsou psychiatři, psychologové, sociální pracovníci, soudci, policisti. Jako průměrná žena, která se zajímala o psychologii pouze ve volném čase, jsem byla prakticky bez šance. Osobní zkušenost je v tomto směru nezastupitelná.
Nebylo na něm vůbec nic zvláštního a vůbec mi nepřipadalo, že by měl nějakou psychickou nemoc, i když jeho vyprávění bylo opravdu hodně zvláštní. Kdybych věděla a znala všechno, co teď, samozřejmě by mi to hned došlo. Ale tehdy jsem před sebou měla jen docela obyčejného a milého člověka, který mě zasypal spoustou lichotek a milých slov. Říkal všechny ty pěkné věci, které jsem chtěla slyšet: Mám tě rád, stojíš za to, jsi úžasná a rád s tebou trávím čas.
Od začátku překračoval pomaličku moje hranice, testoval, kam může zajít a od začátku mi na něm něco nesedělo. Ale po všech mých zkušenostech jsem tomu prostě chtěla věřit. Nevěnovala jsem nesrovnalostem pozornost. Přála jsem si, aby to byl přesně takový normální a obyčejný chlapík, který měl jen těžké dětství a kterému všichni ublížili. Nemohla jsem tušit, že moje nejlepší vlastnosti jako jsou empatie, pochopení a schopnost naslouchat, mohou být kýmkoliv zneužity…
Pokračování příště…
