BLOG – V dnešní době, kdy sociální sítě ovládají velkou část našeho života, může být rozhodnutí stáhnout se z online prostoru rána pro vaše okolí. Jsou tam přece všichni, no ne? Dokonce jsem od jednoho muže slyšela názor, že instagramový účet je jako osobní vizitka a že pokud jej nemám, pasuju se na sociálního vyděděnce. Dříve jsem byla youtuberka, fotila jsem jedno selfie za druhým a navíc jsem se prezentovala fotkami z foto modelingu, kterému jsem se věnovala. Proč už na Instagramu nepůsobím a své snímky si nechávám pro sebe? Odpověď není složitá, ale hluboká a osobní.
V mládí jsem trávila hodně času na sociálních sítích a záleželo mi na lajcích, na tom, jak mě ostatní vnímají, jestli moje názory zaujmou. A vydrželo mi to docela dlouho, ještě kolem mých pětadvaceti jsem byla na sockách pečená vařená. Nikdy to ale nebyl můj hlavní zdroj obživy, protože jsem se živila jako redaktorka a tvůrce obsahu, takže pokud už se hovořilo o zhlédnutí, vydělávala jsem z toho jenom pár desítek tisíc ročně. Nebrala jsem to tedy jako svůj byznys, ale spíš něco, co mne bavilo a hlavně to dělali všichni. Vzpomínám si, že například foto modelingu jsem se začala věnovat ještě před působením na Instagramu, takže jsem se neměla kde pochlubit. Později jsem začala fotit více, bavilo mě a to a jelikož jsem objevila sociální sítě, konečně jsem získala místo, kam ty fotky mohu dát. Protože logicky – když už máte několik gigabajtů svých sexy foteček v uměleckém a krásném stylu, prostě se chcete pochlubit. Nemyslíte v tu chvíli na to, jestli to působí hloupě.
Funguje to asi takto: Připravujete se na focení, fotíte, pózujete, často je to náročné a vyžaduje značnou mentální nebo fyzickou odolnost. Když je pak výsledkem skoro jakákoliv fotka, nadto ještě profesionálně vypadající, tak ji chcete světu ukázat. Máte pocit, že jste odvedli poměrně hodně práce a že si to uznání zasloužíte. Zveřejníte jenom pár profesionálních fotek a komentáře, lajky a zprávy se na vás sesypou jako hotová lavina. Znám ten pocit a znám tu závislost, kterou přináší pozitivní interakce na sociálních sítích. Fotky mi dávaly falešné sebevědomí, působily jako štít, něco jako: Podívejte se, jak jsem dobrá, nadaná a krásná. Často jsem je využívala k tomu, abych se cítila dobře nebo zaujala muže na seznamkách – nutno říci, že bylo peklo se probírat tisícovkou zpráv. Ale s postupem času jsem si uvědomila, že nechci být vnímaná jen jako „pěkný kus“. Můj vnitřní svět, mé pocity a zkušenosti se na těch snímcích neodrážely. Byla to jen vnější fasáda, která neukazovala, kým opravdu jsem.
Falešná sebedůvěra poskytuje oporu
Jistě, měla jsem štíhlou postavu, která mohla zaujmout, ale většina fotografů a zejména mužů, chtěla fotit akty. To mi vadilo, protože když vás lidé vnímají jen skrze tělo, často přehlédnou vaši duši. A ty konečné fotografie opravdu nebyly ničím jiným než právě produktem: Víceméně jsem prodala svoje tělo na několik hodin, aby si skrze něj fotograf mohl vyrobit nějaký pro něj vhodný objekt. Někdy se mi fotografie opravdu líbily, zejména když jsem fotila třeba s opravdu dobrým fotografem, který měl světlo v oku. Musela jsem sama uznat, že ty fotky jsou umělecké dílo. Ale vždy to bylo jenom jedno z toho: Buď umělecké dílo, anebo erotický produkt. Naprosto tím neříkám, že je to špatně, protože v momentě, kdy byl fotograf tvůrcem a zaplatil si modelku jako produkt, dostal zřejmě právě to, co potřeboval mít na fotkách, s čímž jsem předem souhlasila. Ano, brala jsem sama sebe jako produkt nebo jako dílo, které prezentuji na fotkách.
Ale pokud focení skončilo, scénář byl podobný: Napřed jsem fotky ukazovala, protože byly nové. Sbírala jsem lajky nebo obdiv nějakého amanta. Pak jsem fotky nechala uležet nějakou dobu, obvykle to bylo pár let. A když jsem se na ty fotografie podívala s odstupem, neviděla jsem tam vůbec nic zvláštního nebo důležitého. Viděla jsem štíhlou a docela hezkou holku. Ale právě ta duše plná prožitků, bolesti i síly, zůstávala skrytá. Když se dnes dívám na staré fotografie, vidím na nich všechno možné, jenom ne samu sebe – ne to, co jsem prožila a co mě formovalo. Přestože některé fotky jsou krásné nebo estetické, vlastně nikdo z těch pánů nemohl vystihnout podstatu mojí osobnosti, protože ji zkrátka neměli možnost poznat. Vnímali mne jako chaotickou dívku, která se umí dobře připravit na focení a když se snaží, vznikne z toho pár povedených fotek. Jedinou výjimkou byly moje pokusy o herectví, kdy jsem se snažila vložit do tváře silné emoce. To se však obvykle s pochopením nepotkávalo: Obecný produktový požadavek byl našpulit rty a otevřít oči jako silikonová figurína ze sex shopu.
Zkrátka a dobře většina fotografií bylo sice krásných, ale neznázorňovaly to hlavní, za co bych se mohla po letech postavit, nebo k čemu se vrátit. Jedinou trvalou hodnotu měly většinou fotografie, z nichž jsem neměla pocit, že by mne ten dotyčný tvůrce vnímal jako nějakou siluetu v řadě. Kupodivu to nebylo pouze o mých pocitech, ale skutečně pak takové fotografie byly něčím unikátnějším – bylo vidět, jakým způsobem se na mne daný fotograf zaměřoval a co mu běželo hlavou, nebo jak se dokázal naladit na vlnu mých pocitů a energie. Takových situací bylo velmi málo, spíše jednotky případů, ale přesto mne těší vzpomínky na taková setkání mnohem víc. V těch jednotkách případů se moje nápady potkaly s pochopením a vznikly z toho v rámci možností autentické fotky.
*Pravda je ovšem taková, že ani ty lepší spolupráce nebyly bez chybičky – pokud už jsem si s dotyčným sedla během focení a líbily se mi výsledné fotky, často jsme se o pár měsíců později rozhádali v rámci nějakého diskuzního fóra pro fotografy a modelky. Zvláště když jsem např. objevila bandu ublížených fotografů s prázdným portfoliem, kteří nadávali na to, že jsou modelky drahé, že nechápou, proč nefotí zdarma a nejlépe akty, obvykle jsem se neudržela a pořádně jim to vytmavila – a napsat svůj názor do veřejného fóra se neodpouští. Jak jsem zjistila, některé fotografy to štve, možná proto, že vnímají i samotnou práci na fotkách jinak a model vnímají jako produkt. Dotyčným bohužel v rámci takových diskuzí nedochází, že právě onou konfrontací jsme se přece jen duševně sblížili – asi víc, než se kdy poštěstí při jakémkoliv aktovém focení.
Instagram – honimírův chrám, kde každá póza má svůj lajk
Jenže ať už hodnotíme fotky podle autentičnosti nebo ne, stále je sdílení fotek sebe sama pouze chabou snahou o vyjádření toho, kým skutečně jsme. Pokud jsou pak fotky v erotickém kontextu, platí to o to více. Právě takové fotografie však mají u fanoušků a diváků největší úspěch, protože nevyžadují hluboké pochopení. Samozřejmě nemohu tvrdit, že každá mladá žena na Instagramu se prezentuje jako influcenerka nebo modelka, ale řekněme si upřímně – koho by zaujaly fotky obyčejné holky z obýváku? Každá dívka nebo žena může být zajímavá, pokud se dobře obleče, nalíčí a nasvítí, přestože je v běžném životě naprosto obyčejná. To pak vytváří ještě další vrstvu problematiky profesionální foto prezentace: Zatímco na fotkách může dívka působit jako originální modelka, v osobním kontaktu může být napodobeninou té dívky na fotkách – introvertní šedá myš, která najednou nedokáže zaujmout a prodat sebe, pokud se nepřetvařuje nebo nesundá podprsenku. Takový kontrast vede k situacím, kdy se slavná herní streamerka k překvapení všech rozhodne skoncovat se životem – nikdo neví, že trpěla depresemi. Takový extrémní příklad ilustruje, jak moc se může reálná osoba rozcházet s virtuální personou.
Ostatně pokud jste dívkou nebo ženou, která touží po pozornosti, právě Instagram vytváří prostředí, které ke sdílení osobního obsahu velice svádí. Nemusí to ani být o tom, že se chcete pochlubit. Můžete mít například nutkání ukázat ostatním lidem, že máte také sociální život, anebo že jste obdivovaní, významní a důležití. To je ovšem klamavá reklama, což je potřeba si velmi dobře uvědomit a také s tím pracovat. Je potřeba položit si důležitou otázku: Opravdu bych natáčela deset krátkých videí za den, pokud bych neměla jistotu, že to nebude sledovat tisíc lidí? Opravdu bych sdílela osobní videa, pokud bych neměla jasnou záruku toho, že do pěti minut přibude stovka lajků a patnáct komentářů? Opravdu chci být vnímaná jako erotický objekt za předpokladu, že ukojím dopaminové receptory po rychlém a snadném obdivu a uznání? A to nejdůležitější: Je sebedůvěra získaná skrze Instagram opravdová, nebo je falešná, nedostatečná a křehká? Pojďme hledat odpověď skrze moji reálnou zkušenost.
Mašina na lajky a komentáře, nebo živá bytost?
Vzpomínám si na jednu situaci, kdy jsem zrovna měnila zaměstnání a rozhodla jsem se, že se znova zaregistruji na jednu foto platformu pro modelky. Za pár hodin jsem měla desítky zpráv a vybrala jsem si fotografa, který bydlel v Brně. Přesto jsme se domluvili na tom, že za mnou přijede a nafotíme nějaké modelkovské fotky, na kterých si bude trénovat profesionální focení. Zavolali jsme si, všechno jsme probrali a já jsem počítala s tím, že budu mít jedno odpoledne plné. Měla jsem připravená studiová světla a potřásla jsem si rukou se zhruba šedesátiletým pánem, který se těšil na focení. Samotné focení proběhlo naprosto v pořádku, pán byl celkem milý a bylo na něm vidět, že ho focení na stará kolena opravdu baví, ačkoliv trochu zápasil s fotoaparátem. Takže proběhlo všechno na jedničku – u takového typu amatérského focení jde opravdu jenom o směnu financí a času, protože žádné profesionální výsledky neočekávám. A vlastně nemohu často ani počítat s tím, že dostanu fotky, když už jsem dostala zaplaceno. Potud proběhlo vše naprosto bez problémů.
Nepříjemná situace nastala ovšem později, a to několik týdnů nebo měsíců po našem společném focení. Přestože jsme spolupracovali pracovně a bylo to v pořádku, neočekávala jsem, že by si mne tento pán vyhledával na mých osobních profilech, jako je třeba právě Instagram. A právě tam nastává střet očekávání – je rozdíl prezentovat na síti sám sebe, svoji duši a skutečně se sebevyjádřit, a je rozdíl prezentovat na síti internetovou personu (vlastně jen pěkný typ postavy), která přiláká lajky a komentáře. Ať se mohu milionkrát utěšovat tím, že přece k těm krásným erotickým fotkám píšu duchaplné texty, vizuální materiály jako fotky budou vždy mít větší váhu než psané příspěvky, navíc když můžete zveřejnit jen pár vět. Je úplně jedno, že jste na fotce oblečeni – zejména postava ženy je v naší společnosti sexualizovaná do té míry, že stačí vyfotit postavu, výstřih nebo krátké šaty – a vyznění vašeho názoru je úplně jiné. Je to past, z které se nedá utéct.
Ta pozornost, kterou mi dává, není reálná – naopak je prázdná
A já jsem si toho byla roky vědoma, což vytvářelo můj ambivalentní vztah k sociální síti Instagram. Možná protože jsem cítila, že ta pozornost, kterou mi dává, není reálná – naopak je prázdná. Když jsem tedy například viděla, že mne onen pan fotograf, s kterým jsme vyfotili těch pár fotek, vyhledal na sítích, začal sledovat můj instagramový profil a olajkoval pár fotek, zklamalo mě to. Viděla jsem, že lajkoval pouze ty fotografie, které byly profesionální nebo zvýrazňovaly erotické křivky. Rozhodně jsem si nevšimla, že by se zaměřoval na moji osobnost nebo názory. Navíc jsem si začala všímat toho, že se pozornost a lajky soustředí právě nejvíce na ty profesionální fotky. Na jednu stranu to mohlo být tím, že vypadaly proti těm normálním selfies lépe, na druhou stranu jsem jasně viděla, že je to právě o prezentaci postavy. Takže povrchní, umělé a nudné. Přestože ty fotky byly kolikrát fakt dobré nebo umělecky laděné, nedokázala jsem v nich vidět žádnou opravdovou hodnotu – viděla jsem je jasnou optikou honimírů (co bylo víc erotické, mělo lajky), což bylo v rozporu s mým niterným nastavením.
* Samozřejmě pokud bych prodávala svoje porno videa nebo fotky, tam bych to chápala. Ale voyerství soustředěné na obyčejné, jen třeba napůl odhalené fotky mne obtěžovalo. Měla jsem na to názor jasný: Pokud bych se chtěla živit pornografií naplno, anebo si založit propagovaný a viditelný účet na Only Fans, potom bych takové honimíry a čumily tolerovala, protože bych z toho něco měla. Ale mě osobně rozhodně nebylo příjemné, abych vydělala pár tisíc a následně tolerovala honimírské a čumilské dolézání, jako bych snad byla nějaký sexuální objekt s cenovkou. Možná, kdybych si tam tu cenovku nalepila. Ale když jsem se rozhodla to neudělat a chtěla jsem mít svoje profily jako svůj vlastní svět, bylo pro mne takové očekávání na sítích velice obtěžující. A já jsem nevěděla, co s tím dělat – můžete sice takové kontakty blokovat, ale nedává to smysl, zvláště pokud jste před tím už spolupracovali na focení. A to je právě ono – jediný den práce nebyla pozvánka do mého soukromého života, a tím pádem byly překročeny takovým vyhledáváním moje hranice. Co se týká oplzlých komentářů, rovněž jsem náročnější posluchač. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že se právě Instagram stal takovou terasou v paláci Only Fans. Jenže pokud se nerozhodnete stát se kompletním full time erotickým produktem, najednou je vám Instagram k ničemu – vždy bude zvrácenou foto prezentací a bude vás vybízet ke sdílení všeho možného a podvědomě vnucovat, že na tom stojí vaše sociální přijetí.
Tato situace se starým pánem ilustruje nejen můj problém s Instagramem, ale ukazuje také na možný širší sociální problém. Název Instagram je spojením slov „instant camera“ a „telegram“, což odráželo původní zaměření na rychlé sdílení okamžiků zachycených fotoaparátem v mobilu. Zpočátku šlo o platformu, kde uživatelé mohli snadno upravovat a sdílet své snímky, a to hlavně mezi přáteli a rodinou. Dnes platformu využívají miliony lidí po celém světě, takže se zdaleka nejedná o užší sociální kruhy, které by budovaly silné vztahy. Postupem času se platforma stala klíčovým marketingovým nástrojem pro firmy, influencery a značky, které zde budují své komunity a prodávají produkty. To je ostatně důvodem, proč lidé vnímají tvůrce na Instagramu jako digitální produkt. Instagram klade důraz na obsah, který uživatele udrží co nejdéle na platformě, a to prostřednictvím algoritmů – doporučované příspěvky jsou ty, které mají lajky, komentáře, sdílení a ukládání. To pak nejen tvůrce, ale i uživatele motivuje k návykovým vzorcům.
Instagram ztratil část své původní jednoduchosti a stal se nástrojem, který může být pro některé uživatele zdrojem tlaku a stresu, zvláště pokud se nechají vtáhnout do toxické hry srovnávání. Sama jsem si všimla, jak snadno se z nevinného sdílení fotek může stát honba za uznáním, která člověka pohltí a začne ovlivňovat jeho vnímání sebe sama i světa kolem něj. Výzkumy ukazují, že Instagram u mnoha uživatelů posiluje potřebu srovnávat se s ostatními, což může vést k pocitům méněcennosti, úzkosti nebo dokonce depresím. Tento fenomén je označován jako „Instagram paradox“ – platforma nabízí prostor pro sebevyjádření a kreativitu, ale zároveň podporuje nerealistická očekávání a tlak na dokonalost, což může být pro psychiku velmi zatěžující. Zvlášť mladí lidé a ženy jsou zranitelnější, protože se často stávají objektem srovnávání a hodnocení na základě vzhledu.
Není to jen můj osobní názor: Výzkumy ukazují, že delší čas strávený na Instagramu souvisí s nižší spokojeností s vlastním tělem a sníženým sebevědomím. Uživatelé, kteří tráví na Instagramu více než tři hodiny denně, vykazují výrazně nižší sebeúctu než ti, kteří jej používají méně než hodinu denně. Z neurovědeckého hlediska sociální sítě aktivují dopaminové dráhy v mozku, podobně jako návykové látky, což vyvolává rychlou, avšak pomíjivou odměnu v podobě lajků a komentářů. Tento mechanismus může uživatele přimět k opakovanému vyhledávání potvrzení a uznání, což ovšem nevede k hlubokému a trvalému pocitu vlastní hodnoty – jedná se o externí zdroje potvrzení, což je křehké a nespolehlivé. Pravá sebedůvěra vyžaduje hlubší vnitřní práci a stabilní základ v reálných životních zkušenostech a vztazích, které sociální média nemohou nahradit.
Odchod z Instagramu. Jaký je život bez potlesku?
Pokud se rozhodnete svůj Instagram zrušit, můžete se potýkat nejen s abstinenčními projevy nebo pocity prázdnoty, ale budete čelit také sociálnímu odsouzení. Jak řekl jeden můj známý, s nímž se můj názor rozchází – Instagram je dnes vnímán i jako osobní vizitka a pokud jej nemáte, můžete být považováni za outsidera. Tato představa vytváří velký psychický tlak, zejména pokud tam má účet každý. Společnost tak zapomíná na podstatnou věc: Na svém účtu každý člověk sdílí jenom malou část svého života, která vůbec neodpovídá realitě. Pokud každý týden brečíte na videu, protože si tak nejlépe ulevíte, budete ostatními vnímaní jako nějaký duševní mrzák a zoufalec. Pokud budete sdílet sociální zážitky, všichni si budou myslet, že máte dokonalý život. Jedno je ale jisté: Instagram vybízí k tomu, abyste sdíleli osobní materiály, i když budou vnímány jako produkt. Výsledkem je začarovaný kruh, kdy se lidé snaží naplnit očekávání ostatních a zároveň ztrácejí kontakt sami se sebou.
A nakonec si zodpovíme tu nejpodstatnější otázku. Dá se před světem srovnávání a neustálého hodnocení uniknout? Stojí to vůbec za to? Z mé vlastní zkušenosti plyne, že největší hodnotu mají ty okamžiky, kdy se člověk dokáže vymanit z potřeby neustálého sdílení a najde odvahu být sám sebou, i když to znamená jít proti proudu. Instagram jsem si zrušila několikrát a vždy jsem se tam po nějaké době vrátila, ale před pár lety jsem udělala rázný říz. Uvědomila jsem si, že mi to vůbec nic nedává a že šlo vlastně jen o potřebu dopaminu, který si umím obstarat jinými cestami. Například tím, že mohu svůj názor vyjádřit v mnohem delším textu, tím pádem se více do tématu zapojím, více se toho dozvím. Už to není ten klasický výkřik do tmy, který je majetkem společnosti Meta Platforms. Nemám osobní Instagram a začalo mi být líto jeho uživatelů, kteří mají neustálou potřebu sdílet sami sebe (což znám), aby dokazovali sami sobě a světu kolem, že „oni na to mají“ nebo že „jsou tady“.
Dělejme věci ne kvůli tomu, kolik získáme lajků nebo komentářů, ale kvůli tomu, že nás to doopravdy naplňuje a baví. Bez toho, abychom měli potřebu hned se u toho vyfotit nebo nahrát video. Naučila jsem se, že není třeba se neustále obhajovat nebo vysvětlovat své pocity. Před pár lety jsem se po mnoha vztahových zklamáních cítila natolik unavená a vyčerpaná, jako bych nesla tíhu sedmdesáti let. A právě to mi otevřelo novou cestu a bylo důvodem, proč jsem se odvážila opustit prostředí, které mi připomínalo některé moje bývalé psychopatické partnery. Otevřelo mi to nový pohled na Instagram jako hru na dokazování svojí hodnoty. Falešné sebevědomí jsem nechala za sebou a místo toho dávám přednost pravdivým příběhům, které vyprávím o sobě a své cestě. Začala jsem věřit tomu, že autenticita a vnitřní síla nejsou závislé na počtu lajků nebo sledujících, ale na schopnosti vnímat vlastní hodnotu bez ohledu na to, co si myslí ostatní. To je extrémně těžká věc a povrchnost, která je lidem vlastní, to rozhodně neusnadňuje. Ale pokud bude výsledkem prožití života podle mého bez potřeby potlesku, stojí za to po této cestě jít.
Zdroje:
- Turkle, Sherry. Reclaiming Conversation: The Power of Talk in a Digital Age. Penguin Press, 2015.
- Twenge, Jean M. iGen: Why Today’s Super-Connected Kids Are Growing Up Less Rebellious, More Tolerant, Less Happy. Atria Books, 2017.
- Duffy, Brooke Erin. (Not) Getting Paid to Do What You Love: Gender, Social Media, and Aspirational Work. Yale University Press, 2017.
- PubMed – Instagram Use and Mental Well-Being: The Mediating Role of Social Comparison
- The Instagram Paradox: Examining Its Role in Shaping Mental Health Among Young Adults–A Comprehensive Analysis
- Time Spent on Instagram and Body Image, Self-esteem, and … (PMC)
- Understanding the Brain’s Response to Social Media: A Closer Look at Dopaminergic Mechanisms (ReachMD)
- What is Self Esteem? Explore 2 Types, 4 Definitions, and 6 Theories
