BLOG – Pracuji technicky na rozvoji mého magazínu mnohem víc než psaním psychologických článků. Nemám totiž žádného programátora nebo designéra – setkala jsem se s programováním webových aplikací už na střední škole (html, css, php). Třebaže nekóduji celý web takzvaně „od píky“, zvládnu jej technicky spravovat a sem tam do jeho kódu nahlédnout. Hned po střední jsem také měla stáž jako správce sítě. Tam jsem prováděla údržbu počítačů, instalovala jsem na ně Windows či Linux, nebo jsem se naučila připojit na servery skrze VPN. Nejsem tedy úplně běžný uživatel – mám určité ajťácké zázemí a když něco nejde, nechci to vzdát. Tímto článkem bych ráda ukázala, že technické dovednosti nejsou jen „chlapská záležitost“ a zároveň se zamyslela nad svými projekty.
Tenhle článek jsem se rozhodla napsat trochu v návaznosti na dotaz mého kamaráda, který se mě ptal, kdo mi dělá web. Díky tomu jsem si uvědomila, jak zakořeněné je přesvědčení, že jeden člověk ovládá jenom pár dovedností. Odpověď je překvapivá: Nikdo mi nedělá web, všechno si dělám po technické stránce sama. Nejen psaní nebo práci s textem, ale kompletní technickou správu. Také případné natáčení, fotky nebo grafiku, kterou upravím pomocí online nástrojů a softwaru. Je to pro mne naprosto přirozené, ale chápu, že pro lidi méně technologiemi políbené jsem něco jako superman (i když mezi ajťáky věčný junior, ale tam je to složitější). Nemám pro svůj magazín žádného programátora nebo asistenta, většinu věcí pochopím intuitivně a udělám to tak, aby fungovalo. Ovšem zamyslela jsem se nad otázkou hlouběji a pokusím se vykročit „ze škatulky“ běžného přesvědčení – hlavně v kontextu budoucího uplatnění.
Někdy stačí prostě zvědavost
Jsem empatický člověk s vysokou citlivostí, jsem introvertní a mám již poměrně slušný psychologický základ. Psychologie se v jistém smyslu prolíná celým mým životem, zažívám spoustu aha momentů a je to něco, co přirozeně provází nás všechny. A možná jsem prostě divná, tak vyhledávám divné lidi. Ale to je hodně zkreslující a možná zase jen rozdělující dojem. Na střední škole mi říkali exot, protože se jim nelíbilo, že mám odlišné názory a čtu knížky pod lavicí. Na druhou stranu jsem byla takový ten komplexně nadaný a inteligentní exot, který sem tam v něčem propadá, v něčem exceluje. Proto se ráda prezentuji jako komplexní bytost se zájmem v mnoha různých činnostech. Já bych to definovala tak, že se častěji dívám věcem pod povrch a dokud se striktně nerozhodnu něčím nezabývat, moje zvědavost nebo tvůrčí hlad zvítězí. Ovšem motivuje mne také hon za dopaminem a adrenalinem.
Jinými slovy: Být tak trochu introvertní exot se zvláštním zatížením pro psycho témata neznamená, že nemůžete být ještě třeba sběratel kamenů, výrobce nábytku, textař, novinář, dřevorubec, porno herec či nadšený ajťák. Zní to možná zvláštně, ale přijde mi, že spousta lidí si ostatní potřebuje nějak zařadit, aby se jim to dobře pamatovalo. Přitom realita je často mnohem pestřejší. Vždy jsem byla hodně kreativní a možná trochu moc zapálená do nových činností. Takže i když jsem měla silné technické zázemí ze střední školy, mé srdce mne táhlo k mému dětskému snu stát se spisovatelkou. Kreslení a psaní slohových prací totiž patřilo mezi moje nejsilnější stránky, v kterých jsem excelovala už coby žákyně základní školy. A protože není možné zvolit povolání „spisovatel“, toužila jsem se realizovat v obdobné profesi. Táhlo mne to ke psaní, takže jsem se propsala od studentských magazínů až po seriózní redakce. Ale!
Vzpomínky na technologie, hry a „hračky“
Dá se říct, že jsem používala celou tu dobu technologie s obrovským nadšením pro nové počítače, programy a kamery. Neměla jsem sice každý měsíc nový počítač, ale jednou za čas jsem testovala notebooky. Dlouho mi třeba vydrželo moje Lenovo R61, na které vzpomínám nostalgicky. Tahle mašina byla mým prvním notebookem, který vážil skoro tři kilogramy a bylo opravdu náročné nosit ho každý den do školy na zádech. Pamatuju si, že jsem na něm napsala celou maturitní práci. Navíc tehdy ještě šlo o silné stroje IBM, které procházely brutálními testy odolnosti. Házelo se s nimi o zeď, projíždělo se přes ně autem. Můj R61 patřil ještě do éry, kdy Lenovo vyrábělo notebooky ThinkPad podle původního návrhu IBM, jehož počítačovou divizi koupila v roce 2005 čínská firma. Takže ten notebook vydržel opravdu hodně a fungoval s několika vyměněnými komponentami pěknou řádku let. Pozdější stroje mne kvalitou zklamaly, protože se jim buď vylámala klávesnice, nebo panty. Na ty staré „IBM ThinkPady“ prostě neměly.
Mohla bych ještě zavzpomínat na úplně první počítač s operační pamětí 512 megabajtů a první verzi hry The Sims 1, kde jsem se učila zacházet s internetem. Ten byl totiž za mých mladých let ještě v kolébce. Tehdy za mnou chodily všechny kamarádky, protože neměl stolní počítač každý. Hry mého dětství, které jsem se tehdy naučila hrát, jako například Supaplex nebo Tycoon, patří mezi moje nejlepší vzpomínky. Transport Tycoon byla strategická hra o vybudování železničního impéria – mohli jste stavět železniční tratě a silnice, nakupovat vlaky a autobusy. Takže pak jedno město obchodovalo s druhým a vydělávalo na další investice. Myslím, že tam byla dokonce i těžba nějakých surovin a nákladní vlaky. Neméně skvělý byl RollerCoaster Tycoon, kde se dal vybudovat celý zábavní park jako horské dráhy a kolotoče, stánky s limonádou a cukrovou vatou… Vtipné bylo, když někteří lidé po sestoupení z kolotoče pozvraceli chodníček. A nakonec Supaplex – geniální logická hra, ve které se malý oranžový hrdina jménem Murphy prokousává elektronickými obvody plnými nástrah, padajících koulí a výbušných čipů. U té jsem dokázala strávit celé hodiny, protože každý level byl jako hlavolam.
Pravda je, že v dospělosti už jsem potom raději fotila nebo natáčela. Mezi naprosto geniální hračku patřila Canon XA10, což je profesionální video kamera, s kterou jsem strávila mnoho hodin. Je vlastně škoda, že jsem nenatáčela mnohem více, protože tehdy jsem se zaměřovala hlavně na tvorbu na YouTube, ale použila jsem ji párkrát jako kameramanka, když jsem zaujala místo druhé kamery v profesionální produkci. Naučila jsem se ji dobře ovládat, což bylo klíčové. Když jsem ji kupovala v roce 2015, patřila tehdy ještě relativně ke špičce na bazaru, protože její původní cena byla 40 tisíc korun a já ji kupovala za 20 tisíc. Dokonce i po dalších 8 letech používání jsem ji pak prodala za 12 tisíc, takže cena kamery v čase zásadně neklesla. Taky šlo o kvalitní zařízení, z kterého je možné skutečně dostat obraz na úrovni materiálu vhodného do kina. Měla výstup pro profesionální mikrofon s konektorem XLR napájený 48 volty, integrovanou stabilizaci a obrovské množství nastavení, ke kterému jsem měla tlustou příručku. Jenže mi přišlo škoda nechat ji ladem pro neziskové projekty, měla pouze Full HD, doba se posunula… A musela pryč.
WordPress není o velkém programování, ale…
Co se týká mojí inklinace ke psaní a redaktořině – ono je vlastně pochopitelné, proč jsem si takovou práci vybrala. Je to proto, že tam nebyla nuda. Žádná rutina. Bavilo mě vždy samostatná vyhledávání témat, komunikace s lidmi a následné psaní. Neustále se něco měnilo, tvořilo, byla to dynamická a tvůrčí práce. Samozřejmě máte stejnou povahu práce, ale témata se neustále mění a musíte je aktivně vymýšlet. Takže neustále něco děláte a posouváte se, což je obohacující. A právě takovou proměnlivost můžete zažít v jakémkoli oboru, který vás doopravdy začne zajímat nebo vás vtáhne – říká se tomu flow. Stačí najít si nějaké oblíbené téma, jemuž propadnete. V mém případě je to zpravidla více oblastí zároveň, ale na tomto mém blogu jsou to samozřejmě psychologická témata a psychologie. Knížky s psycho tematikou, zájem o to, jak lidé přemýšlí a také silné osobní zkušenosti daly vzniknout mému obsesivnímu zájmu o psychologická témata. Pokud je tento můj zájem speciální typ úchylky, vrací se mi posledních 15 let, takže nemá smysl s tím dále bojovat.
Pokud jde o učení se technických věcí, všimla jsem si, že mi nedává vůbec žádný smysl naučit se třeba programovat nějaký konkrétní jazyk jenom tak. Protože vnímám technologie spíše jako prostředek dosažení mého cíle, takže podvědomí protestuje kdykoliv, když vím, že bych zrovna to nebo ono nevyužila. Docela dlouho jsem strávila zíráním do chatu s umělou inteligencí a zjišťováním, co bych se mohla naučit a proč. A přišla jsem na velmi zajímavou věc. A sice pochopení, že pokud nepoužívám nějakou dovednost každý den a nepracuji s tím, moje chytré podvědomí to vyhodnotí tak, že není potřeba si to zapamatovat. Tohle zjištění je triviální, ale pro mě naprosto zásadní: Pokud se chci kamkoliv posunout, je úplně jedno, co umím nebo neumím. Stačí zvolit správnou oblast. Podstatné je, že mám schopnost se v těch vodách pohybovat a – plavat se naučím jedině tak, že začnu plavat.
Jinými slovy: Takový WordPress nebo OpenCart na redaktorské úrovni zvládne spravovat každý. Jenže nejde pouze o to, že provedete jednu instalaci a máte vystaráno. Musela jsem se seznámit s vkládáním funkcí do php kódu a jejich laděním a následně zkoumat, proč to nejde. Protože právě skrze krátkou část vlastního kódu můžete měnit soubor, který propisuje konkrétní změny na vašem webu. Vlastně totéž dělají pluginy do WordPressu a dalších CMS systémů. Jenže právě tady neznalost php nebo skutečnost, že s tím člověk dlouho nepracoval, vyjde najevo – vložíte nějaký kód a ono to nefunguje. Samozřejmě se můžete zeptat na pomoc umělé inteligence, ale ta vám poradí desetkrát jinak. Takže pomocí AI sice problém vyřešíte, ale za trojnásobně dlouhý čas, než když pracujete v php na denní bázi. A právě tehdy jsem ochotna reálně připustit: Jo, ona ta hlubší znalost php je k něčemu dobrá, jdu oprášit svoje znalosti.
Konečně vím, jak použít API
Prostě dokud nepracujete na nějakém vlastním projektu a je naprosto jedno, co to je, nikdy nezískáte tak cenné zkušenosti jako když se učíte nějakou teorii. A já rozhodně zaznamenávám při práci na svém blogu veliký posun po všech směrech, co se týká mých technických dovedností. Jedna z věcí, kterou jsem při rozvoji webu zkoušela prakticky, bylo vytvoření popisků u fotek ve WordPressu. Využila jsem k tomuto účelu Claude AI, což je odborník na kódování s obrovskou znalostní databází, a ladila jejich zobrazování – chtěla jsem, aby se popisky objevovaly přímo na obrázku v šedivém průhledném boxíku. Zní to jednoduše, ale nebylo. Popisky se totiž zobrazovaly buď naprosto u všech fotek na stránce (včetně náhledových malých, kam nepatřily), nebo nikde. Díky Claude AI jsem se naučila používat debugging, který pomáhá vysledovat konkrétní chyby v kódu. Vyřešit problém můžete lépe, když víte, kde přesně je.
Ale naučila jsem se i další věci, ze kterých mám radost. Nebyla jsem dlouho schopná pochopit, jakým způsobem mám využívat API, protože ať jsem se ptala jak chtěla, nějak mi žádné vysvětlení nedávalo smysl. Zní to opravdu hloupě, ale to je přesně ten moment, kdy vám někdo říká teoretickou větu, ale prostě nevíte. Až když jsem chtěla připojit na web užitečný YouTube feed, začala jsem řešit, jak bych to měla udělat. A najednou jsem musela řešit propojení s API třetí strany (Google). Už jsem se v minulosti musela nechtěně seznámit s indexováním stránek v Google Search Console, takže novinka v podobě Google Cloud Console pro mě byla docela příjemnou změnou. Ladění indexování a SEO fakt nesnáším, zato představa, že si vložím pod článek chatbox s AI, aby si čtenář mohl popovídat třeba s konkrétní knihou, je naprosto famózní. Už se rozhlížím po možnostech Google AI Studia, které bude využitelné třeba pro analýzu dat z webu, generování obsahu pro články nebo personalizaci doporučení pro čtenáře.
Pokud jde o nějakou orientaci v kódování, samozřejmě je to na dlouho a programovacích jazyků je hodně. Možná ze mě nikdy nebude paní programátorka (kdoví?), ale technické znalosti mě prostě baví. A mohou být užitečné! Docela by mne lákalo udělat nějakou mobilní psychologickou aplikaci, protože jak bylo řečeno, účel světí prostředky a líbilo by se mi podílet na něčem prospěšném. Postupně začínám věřit, že když budu dlouhodobě pracovat na projektech s hlubším významem, mohu se výrazně posunout a naučit se více věcí, než kdybych se chtěla vyrovnat ostatním, třeba už „zaběhlým“ ajťákům a specialistům. Každý člověk má svou životní cestu a také svůj přístup, který ho motivuje učit se nové věci. A tak si myslím, že je to správně.
